Kousky prozaické

Futrál na sny

Přicházim docela pomalu, skoro jako by mě napadlo jít ke studánce. Trochu už vetchou dlaní beru za kliku toho malýho vobchůdku s potřebama pro čundráky. Maj tam různý špagáty, malý šikovný nože, krabičky sirek, votvíráky na pivo i na konzervy, starý vojenský ešusy a lžíce zahnutý na míru kanad, batohy a pytle, voprejskaný čutory s netěsnejma špuntama, tkaničky do bot a knoflíky do kalhot. A taky hodně dost dobrejch koženejch i látkovejch futrálů. Futrálů na všechno možný i nemožný, co kdyby tulák někam potřeboval něco strčit?

S prodavačem se zdravíme jen vočima a takovým skoro smutnym a skoro zestárlym úsměvem. Je to vlastně táta mý bejvalky, než mi vzala kramle a těma kramlema si nechala vykopat za městem, kousek vod potoka, svůj trochu tajnej hrob.
„Byls na tom kopci, jak ses chlubil, že tam fakt ještě vylezeš?“ ptá se táta. Nikdy jsme si neřekli jinak. Táta a syn, i když to tak není. Je mezi námi málo, sotva deset let. A máme se rádi, to jako docela dost. Co nám zbejvá.
„Jo. Vylezu eště všechno. Jenže dolů to už de blbě, to přece znáš. Já dolů lez skoro po čtyrech a pak sem se na nádraží radši svez na perón výtahem, to tak už je. Líp bylo.“
„Nikdo tě přece nenutil, ne?“ slyšim.
„Ty seš ten pravej, táto, kdo mi to řiká, dyk máš ještě doma v předsíni namazaný boty. A nekecej, že nemáš!“
„Mám. Ale proto si asi nepřišel, ne? Chceš něco dobrýho koupit? Mám tu krásnou placku na rum, jen nejde vodevřít, už to holt zarezlo. Ta tě vodnaučí chlastat, neboj se, že ne!“
„Není proč a co vodnaučovat, ty blbe,“ zarazil sem se a po chvilce dodávám, „ne, promiň, fotrovi nemůžu říkat, že je blb.“
„I kdyby třeba byl, co, synáčku? Tak čím posloužíme, povidej a najdi si tu něco pořádnýho, ať mi uděláš kšeft!“
„Víš, co chci? Ňákej sakra šikovnej futrál na voči. Na voči. Na ty mý blbý koukací voči.“
„Jako něco na brejle? Něco tu najdem, neboj. Dokonce je to i maskovaný, to už bez brejlí nikdy nenajdeš, to si…,“ nedořek.
„Ne na brejle, na voči to chci. To fakt na voči!“ padají ze mě slova netrpělivýho starýho dědka.
„Na jaký voči? To už ti hrabe nebo ti je mám snad vydloubnout? Polní lopatku tu asi mám.“
„Jo. Hrabe. Možná jo. Já se včera dopajdal do toho vlaku a zalez si v tom velkym vagónu na svý místečko u vokna, furt je kam koukat. A v Hrabicích nebo kde to bylo, tam si přisedla taková mladá, štíhlá a hezká holka, dědu bych jí moh dělat a rovnou si sedla proti mně. Kdyby aspoň nebylo venku tak teplo, kdyby aspoň mrzlo. A ty její voči, skoro černý. A to tričko, jak teďka holky nosej, ustřižený pro nás blbý chlapy asi. Ty vole, řikám si, dyk jí je sotva dvacet a tobě sotva vo půl století víc. Jenže kam máš koukat, když to sedí proti tobě, no řekni, kam má člověk koukat? Na ten pešunk a nebo ani do nebe se furt čučet nedá. Kam mám dát v tyhle momenty voči, aby se nelekla, že sem ňákej dědek úchylnej, kam? Proto sem tady, víš? Koukej mi tu najít pořádnej futrál na mý voči. Už pro památku tý tvý dcerky to udělej. Futrál na ty mý blbý voči!“

Starý prodavač chvilku mlčí. Asi hledá slova. Jen neví, ve kterym regále skladuje ty správný. Ze stínu pod pultem vytahuje dva lahváče.
„Synku, to ale neudělám. Dokud se ti líběj mladý holky a dokud ti chutná pivo, tak to je v tobě ještě fakt jako život, víš?“ flašky zasyčely, jedna po druhý.
„Jenom jako?“ povzdychnu, zazní cinknutí skel vo sebe.
„No dobrý. Několik dvanáctek ještě vychlastáš, vosumnáctku už nepřeřízneš ani jednu. To sem ti právě řek moudro a vobjevil sem Ameriku, to si někam napiš. Za uši třeba. Nebo si to nech vytetovat na to svý břicho, místa je tam dost!“
„Ach jo. Dyk ty taky ještě koukáš po mladejch holkách a nekecej, že ne, fotr!“
„Kdybych byl slepej, tak nekoukám. Slepejš nejsem.“
„Tak si máš vodevřít kavárničku. Tam ti možná nebudou lízt starý tuláci a romantický dědkové, jako sem já. A vůbec, je ti skoro vosumdesát, máš dřepět na lavičce v parku a čumět, kde co lítá a ne tady nasírat svý kámoše, že jim nejsi schopnej najít jeden blbej futrálek!“
„Našel sem ti jedno chlazený, to ti musí pro dnešek stačit. Třeba i do smrti stačit, dyž ti to ňákej felčar nezatrhne. A nejsi nasranej, to kecáš. To ani neumíš, co já vim.“
„No někdy i jo. Jenže tady u tebe to nejde,“ zazní cinknutí poloprázdna a pomalu sajeme každej to svý hořký a dobrý.
Ke studánkám se chodí pomalu a to hořký se taky upíjí pomalu.
Nejlíp v tichu.

„Du. Bez futrálu. To je teda vobchůdek, to ti povim,“ povídám a voči dědků do sebe drcnou.
„Stav se zase. Dokud si nenajdu tu lavičku v parku pro dědky bez vočí. Čus, synku,“ zaksichtí se na mě.
Mávnu rukou: „Tě buch, fotr,“ zavržu dveřma a kostma a zvonek tam shůry zbytečně cinkne na rozloučenou.
A já, snad jako pokaždý, zbytečně dodám: „Už ti zvoněj, už zase ti zvoněj!“
Z krámku se za chvilku vozve, jen jakoby pro nikoho: „Voběma, ty vole, voběma…“

Vodcházim tim teplym večerem, je po dešti a voní to jako po dešti.
Nic nemá chybu.

(cc) Petr Pavouk Hajner 2026