Přicházím docela pomalu, skoro jako by mne napadlo jít ke studánce. Trochu už vetchou dlaní beru za kliku toho malýho obchůdku s potřebami pro čundráky. Mají tam různý špagáty, malý šikovný nože, krabičky sirek, votvíráky na pivo i na konzervy, starý vojenský ešusy a lžíce zahnutý na míru kanad, batohy a pytle, voprejskaný čutory s netěsnejma špuntama, tkaničky do bot a knoflíky do kalhot. A taky hodně dost dobrejch koženejch i látkovejch futrálů. Futrálů na všechno možný i nemožný, co kdyby tulák někam potřeboval něco strčit?

S prodavačem se zdravíme jen očima a takovým skoro smutným a skoro zestárlým úsměvem. Je to vlastně táta mý bejvalky, než mi vzala kramle a těma kramlema si nechala vykopat za městem, kousek vod potoka, svůj trochu tajnej hrob.
„Byls na tom kopci, jak ses chlubil, že tam fakt ještě vylezeš?“ ptá se táta. Nikdy jsme si neřekli jinak. Táta a syn, i když to tak není. Je mezi námi málo, sotva deset let. A máme se rádi, to jako docela dost. Co nám zbejvá.
„Jo. Vylezu ještě všechno. Jenže dolů to už de blbě, to přece znáš. Já dolů lez skoro po čtyrech a pak jsem se na nádraží radši svez na perón výtahem, to tak už je. Líp bylo.“
„Nikdo tě přece nenutil, ne?“ slyším.
„Ty seš ten pravej, táto, kdo mi to říká, dyk máš ještě doma v předsíni namazaný boty. A nekecej, že nemáš!“
„Mám. Ale proto si asi nepřišel, ne? Chceš něco dobrýho koupit? Mám tu krásnou placku na rum, jen nejde vodevřít, už to holt zarezlo. Ta tě vodnaučí chlastat, neboj se, že ne!“
„Není proč a co vodnaučovat, ty blbe,“ zarazil jsem se a po chvilce dodávám, „ne, promiň, fotrovi nemůžu říkat, že je blb.“
„I kdyby třeba byl, co, synáčku? Tak čím posloužíme, povidej a najdi si tu něco pořádnýho, ať mi uděláš kšeft!“
„Víš, co chci? Ňákej sakra šikovnej futrál na voči. Na voči. Na ty mý blbý koukací voči.“
„Jako něco na brejle? Něco tu najdem, neboj. Dokonce je to i maskovaný, to už bez brejlí nikdy nenajdeš, to si…,“ nedořekl.
„Ne na brejle, na voči to chci. To fakt na voči!“ padají ze mne slova netrpělivýho starýho dědka.
„Na jaký voči? To už ti hrabe nebo ti je mám snad vydloubnout? Polní lopatku tu asi mám.“
„Jo. Hrabe. Možná jo. Já se včera dopajdal do toho vlaku a zalez si v tom velkym prostoru na svý místečko u vokna, furt je kam koukat. A v Hrabicích nebo kde to bylo, tam si přisedla taková mladá, štíhlá a hezká holka, dědu bych jí moh dělat a rovnou si sedla proti mně. Kdyby aspoň nebylo venku tak teplo, kdyby aspoň mrzlo. A ty její voči, skoro černý. A to tričko, jak teďka holky nosej, ustřižený pro nás blbý chlapy asi. Ty vole, řikám si, dyk jí je sotva dvacet a tobě sotva vo půl století víc. Jenže kam máš koukat, když to sedí proti tobě, no řekni, kam má člověk koukat? Na ten pešunk a nebo ani do nebe se furt čučet nedá. Kam mám dát v tyhle momenty voči, aby se nelekla, že jsem ňákej dědek úchylnej, kam? Proto jsem tady, víš? Koukej mi tu najít pořádnej futrál na mý voči. Už pro památku tý tvý dcerky to udělej. Futrál na ty mý blbý voči!“

Starý prodavač chvilku mlčí. Asi hledá slova. Jen neví, ve kterém regále skladuje ty správný. Ze stínu pod pultem vytahuje dva lahváče.
„Synku, to ale neudělám. Dokud se ti líběj mladý holky a dokud ti chutná pivo, tak to je v tobě ještě fakt jako život, víš?“ flašky zasyčely, jedna po druhé.
„Jenom jako?“ padá ze mne trochu smutná odpověď, zazní cinknutí skel o sebe.
„No dobrý. Několik dvanáctek ještě vychlastáš, náctiletou už nepřeřízneš ani jednu. To sem ti právě řek moudro a vobjevil sem ameriku, to si někam napiš. Za uši třeba. Nebo si to nech vytetovat na to svý břicho, místa je tam dost!“
„Ach jo. Dyk ty taky ještě koukáš po mladejch holkách a nekecej, že ne, fotr!“
„Kdybych byl slepej, tak nekoukám. Slepejš nejsem.“
„Tak si máš vodevřít kavárničku. Tam ti možná nebudou lízt starý tuláci a romantický dědkové, jako jsem já. A vůbec, je ti skoro vosumdesát, máš dřepět na lavičce v parku a čumět, kde co lítá a ne tady nasírat svý kámoše, že jim nejsi schopnej najít jeden blbej futrálek!“
„Našel jsem ti jedno chlazený, to ti musí pro dnešek stačit. Třeba i do smrti stačit, když ti to ňákej felčar nezatrhne. A nejsi nasranej, to kecáš. To ani neumíš, co já vim.“
„No někdy i jo. Ale tady u tebe to nejde,“ zazní cinknutí poloprázdnoty a pomalu sajeme každej to svý hořký a dobrý.
Ke studánkám se chodí pomalu a to hořký se taky upíjí pomalu.
Nejlíp v tichu.

„Du. Bez futrálu. To je teda vobchůdek, to ti povim,“ povídám a oči dědků do sebe drcnou.
„Stav se zase. Dokud si nenajdu tu lavičku v parku pro dědky bez vočí. Čus, synku,“ zaksichtí se na mě.
Mávnu rukou: „Tě buch, fotr,“ zavržu dveřmi a kostmi a zvonek tam zhůry zbytečně cikne na rozloučenou.
A já, snad jako pokaždý, zbytečně dodám: „Už ti zvoněj, už zase ti zvoněj!“
Z krámku se za chvilku ozve, jen jakoby pro nikoho: „Voběma, ty vole, voběma…“

Odcházím tím teplým večerem, je po dešti a voní to jako po dešti.
Nic nemá chybu.