Snad
napnutý struny
něčí kytary
brnkly předposledním akordem
předprvního milování
kdy vorvaný ruce pokládaly
do plamenů svýho srdce
Něco, co nechápali
Jsem z těch,
kterým cesta mizí v mlze
a možná
se už nikdy neobjeví
a navždy bude mizet
Kdo rozfouká závěj
Až poslední vítr pozounérů
pohřební kapely
Klubu osamělých,
více méně mrtvých
Ale mám naději
uslyšet mezi každým třetím
prásknutím blesku
předposlední akord
předprvního milování
a vorvanou dlaní hledat
pod bílým závojem
malou pumpu na krev
Převzít rytmus tvého srdce
sobě do tepen
servat z kostí bílej rubáš
stát tváří v tvář
paprskům co lezou z mlhy
klubu více méně mrtvých