Zaklepali
ale hodně potichu
Pak shrnuli dlaní prach
ze všech rudých tabulek
a z našich tváří
V nich uschované oči,
co čtou,
jak někdy bývá zakázáno
řvát bolestí
při
každé sudé potopě světa
spachovadlem na věky
a věčný časy, nikdy jinak

nebo snad,
dokud neodemknou
poslední celu na konci chodby
a nás všechny v šedém
nás zaprášené a odložené
s jednou černou koulí
trošku navíc
na řetězu
a tak vocas
jak kometa
nahoněnej vlastní důstojností
dobře vychovanejch
napravenejch