Byla
tam pláž
a okolo nikoli vítr, nikoli nebe
nikoli slova útěchy,
jen písek
a do něj blázen lidské lásky
namaloval srdce.
A já nemám odvahu jít dál.
Na obzoru, který je vzdálen i od snění
se topí slunce ve vlnách
mořské
moci.
Ze sluncí ne, ne, jen z hvězd se stává král.
Chci písečné srdce vyrvat té pláži lidských nocí.
Kdo poznal, že moře ve tmě není slané.
Na moři pramice, plná
touhy po
srdcích
a tady zůstává jedno z nich.
Srdce, které vychlastá z podoby Pán příliv.
Kdo dokáže jej do dlaní vzít,
než přestane bít.
Spatřil jsem jeho a ji, oslněni září nekonečných lhaní.
On, jenž si ji koupil polibky a fréziemi.
A žádný neví o tom srdci.
Kráčí v písku a někde na nebi je snad Bůh,
snad galaxie.
A přijde Eva a poklekne k srdci.
A přijde Adam a poklekne k srdci.
Pak on vstane a vezme v zkrvavené ruce její dlaň.
A příliv přichází až jako
druhý.