...přišlo to k ránu, jeden nevyspalý poetik ještě před prvým šálkem čaje, pár slov ruské básnířky Anny Barkovové, kdesi skryta slova Vladimíra ze Smědčic o loutkách s odpadu, před očima malé útržky mých kumštýřek s dlátem a jizvami nejen v lipovém těle, paličkou na maso naklepávám ten kus flákoty, který tam někde buší a buší, holky znají, kde se to zapíná, kde se to vypíná, neřeknu, trochu kajenského pepře na kus neklidného masa, bude to pálit až na doraz, orosí se čelo jinovatkou, hledám svý vrcholy, snad v srpnu po třiatřiceti letech dotknu se nejvyšší hory Balkánu, bude foukat, vím to, rozfouká to peřeje vlasů mých vzdálených blízkých nedočkavých žen, peřeje neklidné řeky tam dole budou chladit jen málo, stejně své sny zavařím, zadrhnu v nedotknutelném, pustím si do sebe Honzu Hrubýho, Larkin Poe, také Anetu, jako Barkovové jí to sluší v tom hadru z lágru, není nad babu bez líčidel, třeba bez hadrů, tmou přijde taková, která ví, kde se zapínám, která mi dokáže sejmout toulavý boty, impregnovaný včelím voskem proti bouřím, proti drásání ostrých stébel, ostrých dívčích očí, utrhni mne neznámá z mých cest k hoře, kde hledám své vrcholy, utrhneš-li, zvadnu, co se zvadlým chlapem, to srdce nenakopneš ani ty, nejsem mužem z ocele básnířky Anny, na konci lásky vypnout v zátylku, nejsem z ocele, jsem z odpadu, přesto se dá najít na šnůrce vypínač, holky znají, i hora mne dokáže vypnout, srazit na kolena jak Saykogel, tři tři pět pět metrů nad vodou, kterou neučešeš svým hřebenem, Vláďo, ale ty možná jo, ty to už umíš, tak jako to umí Petra z Březnice, z řeky, ze stromu, ze střechy, jedna z mých kumštýřek, holky znají, neboj nejsi na mne sama, je na mne i hora, jedna z mnohých, kdo mne naučil jít ke svým vrcholkům, stoupat do chvíle, kdy se kolena dotknou skály, ten kus neklidný pumpy pálí až na doraz, nechci, nikdy to nechci mít jinak....