Zašněroval jsem boty a pomalým krokem šel za město, někam ke kopcům. Nechodím rychle, ty staré cesty už mi nikam neutíkají. Šel jsem ještě tmou, chtěl jsem potkat svítání. Málokdy někoho zahlédnu, tentokrát jsem ale spatřil na malé vyvýšenině kousek za posledními domy schoulenou temnou siluetu člověka. Cesta vedla blízko, neuhnul jsem.
Byl to starý chlap, občas jsem ho potkával v ulicích, snad někdy i v hospodě. Ještě mne nezaslechl, foukal vítr. Natáhl ruku a ozvalo se pak jen tiché: „Jo.“
Chvíli jsem váhal: „Dobrý ráno, co tu děláte takhle brzo?“
Trhl sebou, ale ne moc. Otočil se, asi mne i poznal: „No co asi? Rozsvěcím a zhasínám hvězdy, ne? To neumíš, viď?“
„Neumím, to teda ne.“
„Našel jsem si tohle a najednou to jde, hele…,“ znova natáhl ruku, něco v ní držel.
Otočil jsem oči k nebi. Vítr si tam hrál s mraky. Rozsvěcel, zhasínal hvězdy, občas i na měsíc si troufl.
Nějak jsem nevěděl, co říct. Bylo to skoro romantické. Ale i v té tmě jsem vnímal, že ten chlap není moc v pohodě. Trochu se možná i třásl. Kousek od něj ležela plechovka od piva, ale ta asi nebyla jeho.
„Je vám zima?“
„Nevím, trochu jo. Ale… rozsvěcím hvězdy, víš!“
Mávnul rukou někam za sebe, k městu: „Jenže… to je málo, to je moc málo.“
„To vám nestačí? To málokdo umí, hrát si s hvězdama. Jste jako lampář, ne?“
„Ne, nestačí. Nejsem nic, nejsem vůbec nic,“ ta slova zazněla trochu podrážděným hlasem, „kdybych byl lampář, tak bych to snad uměl, nic neumím!“
„Asi umíte, ne?“
Křikl na mne: „Ty vole, kdybych něco uměl, tak by to šlo přece. Ale já přijdu domů a vona tam leží a v očích furt ta samá hnusná tma, dva dni a furt to nejde, doprdele!“
Chvilku trvalo, než jsem ta slova zpracoval, chvilku jsem mlčel.
„To jako kdo tam leží? O kom mluvíte?“
Odvrátil se ode mne, už chtěl být sám, tiše zamumlal: „Moje stará přece.“
Čekal jsem v tom větru, co ještě zaslechnu. Jen chvilku. Neměl jsem už odvahu tam čekat.
Nikdy bych mu nedokázal říct, že to, co drží v ruce, že to není nějaké blbé dálkové ovládání na hvězdy. Že je to jen šutr, který asi sebral mezi pražci, kousek odtud.
To ráno jsem východ slunce už neviděl, bylo zhasnuté. Ani toho chlapa už jsem nikdy v ulicích nepotkal. Ani v hospodě.