Toto písání posílám Ivošovi. Ale nejen jemu.
I nemálo dalším člověkům v roli pavoučí odezvy na jednu knížku.
Milý Ivoši,
když jsem si v pondělí odpoledne od Tebe vzal do ruky knížku
Mísení krve,
přemýšlel jsem, zda ten kousek nemám nabídnout své plzeňské transfúzce.
Tam mají přece s krví nějaké zkušenosti. Možná by někde na separátoru
dokázali oddělit zrno od plev a poezii od papíru. Ale neudělám to. Už
teď jim tam omdlívají čas od času mladé hezké holky, co teprve po
neřízených dávkách Tvé poezie.
Naordinoval jsem si tu knížku u postele, položil ji vedle rozečteného
Švejka. A mísil jsem. Někdy i bez nápomocných fedkurátů.
Řekl jsem si, že básničky si nebudu číst v jednom zátahu, jak nějakou
napínavou detektivku. Že to budou jen čas od času nějaké malé dávky.
První noc mi to i vyšlo, jen trochu jsem přivoněl. Druhé noci tomu už
ale bylo jinak. Jako bych se najednou nemohl dočkat, co přijde dál.
Snad tak, jako žádný skutečný básník nemůže být nad věcí, tak jsem ani
já nemohl mísit Tvá slova s nadhledem a s rolí nezávislého čtenáře. To
bych nikdy nedokázal u slov, která jsou tak moc o Tvém světě, o Tvých
blízkých, o lásce. Tedy i o mém světě, o mých blízkých. O lásce.
Jen jsi mi zapomněl dodat příbalový leták. A já teprve hledám. Ta
knížka není pilulkou na spaní, to opravdu ani trochu. Ale je možná
analgetikem, byť trochu neobvyklým.
Švejk by to asi popsal po svém. Když bude bolet břicho po tý blbý
zkažený menáži, pak stačí jen, aby granát utrhl nohu nebo hlavu. A
najednou to břicho už tak moc bolet nebude, vy kluci pitomí.
Mne často v noci pobolívají má utahaná bedra a blbě se mi převrací pod
peřinou. Jenže já se asi předávkoval. A najednou jsem sebou v pelechu
neklidně vrtěl a nic nebolelo. Snad syndrom neklidných nohou? Nebo
neklidnýho srdce? Nevím nějak. Nevím ani, zda je dobré mísit Tvé Mísení
s mým pivem nebo s česnekem a pálivým kořením a cibulí. No asi by se
člověk měl na co vymlouvat, kdyby cosi ukáplo z očí. Ty kapky ale
nejsou nežádoucím účinkem. Naopak. I když… chlapi přece nepláčou…
Marně jsem hledal také datum expirace. Asi nebudu mít co vrátit do té
Tvé hapatyky. Asi Tvá slova nikdy ve mně neexpirují. A přirozený zákal
není na závadu.
Čím vším ještě je Mísení krve pro mne? Nikdy bych nedokázal napsat tak
krásný doslov, jako to udělala Marcela Haspeklová. Snad se jednou také
naučím motlitbám.
Ale stejně mlčet nedokážu. Jaký je rozdíl mezi básníkem Pavoukem a
básníkem Ivošem? Já si jen tak hraju se slovy, ta hra mne docela baví.
Pokud píšu o svých touhách, pak je to leckdy i takové nevinné i vinné
science fiction.
Tvá slova? To není hra se slovy. To není ani hra na život.
To je život.
To je smrt.
To je Bůh.
To je opravdová poezie chlapa z Brixových Dvorů. Ze statku, od ovcí, od
koní. Od Jitky. Od dvou dcer a dalších a dalších tvorů, co přišli, co
přijdou. V té poslední třetině, čtvrtině, pětině, desetině, v posledním
dni.
Otevřel jsi pro nás všechny jednu unavenou krásnou pumpu, trochu dost budeme potřísněni, dobře nám tak.
Když jsem četl Tvá slova o Ondrovi, nějak jsem od nich nemohl odtrhnout
oči. Jako když potkáš několik lidí na cestě a mezi nimi krásné oči
ženy. Seděl jsem pak ve své podivné malé kadibudce nedaleko Volarského
potoka a sledoval mlčky ty prázdné i plné flašky v mé předsíni, v mém
životě.
Když jsem četl Tvá slova o slzách chlapa… bylo to asi o tom ostrém česneku nebo o těch vedlejších žádoucích účincích, nevím.
Po této trochu probdělé i trochu bolavé noci mám pocit, že bych si
konečně, tak jako Vladimír Menšík ve filmu o konci vodníků v Čechách,
měl někde sehnat krvavou tlačenku. Že bych se měl také někdy už stát
člověkem. Bez příbalového letáku, bez manuálu.
Děkuji za ten zářez. Ani ten nikdy neexpiruje, nikdy se nezahojí.
Doufám.
Nedoufám.
Vím.
Ve vší, pavoučí, snad někdy i člověčí úctě
Petr Pavouk Hajner
PéeS pavoučí, pokud někdo váháte, pak…
Za ty dvě stovky korun se dá koupit ve volarské hospodě U Potůčku třeba
dobrý guláš z krávy a dva chladiví Kozlové a asi to přinese ke stolu
jedna z těch krásných usměvavých holek, co tam pracují.
Nebo se dá koupit
knížka o člověku, o lásce, o životě, o smrti, o Bohu,…
Nebo i obojí. To jsem udělal já.
