Pavoučí text z knihy nakladatelství Stehlík Šumava domovem.

Petr Pavouk Hajner (1965), Volary
Narodil se v jednom stověžatém městě na Vltavě a na Botiči, odkud od nepaměti rád unikal nejraději ve vláčcích trochu blíž ke stromům, ke skalám, k potokům a řekám, ke kopcům, k nebi. Snad i proto se vyučil u drah.
Před čtvrtstoletím se rozhodl z nepříliš voňavého rodného hnízda odejít. Trochu píchal prstem do mapy, trochu poslouchal své srdce. Lákala ho Šumava, i díky nově vznikajícímu Národnímu parku, ocitl se ve Volarech. Živí jej jeho ruce, zlehka i hlava.
Krátce působil v místní skupince Hnutí Duha, nyní je už pouhým ekologickým pasivistou.
Nadále šněruje své toulavé boty. Čas od času se pokouší o poezii a také rád fotí. Před lety se stal téměř dvorním fotografem řezbářských kurzů ve Volarech.
Asi od patnácti let jej doprovází tulácká přezdívka Pavouk.

Jako kluka Péťu mne brávali rodiče docela často s sebou do lesů, ke kopcům. Od mala mne také učili, že v přírodě se mám chovat tiše. Pak jsem třeba usínal vedle táty na kraji lesa ve stanu a vařil si na ohni čaj. Snad tou dobou si mé srdce obulo malé toulavé boty. V nich už bylo snadné udělat ten krásný další krok a najít si svět podobných cvoků a poprvé usínat i pod širákem, nalézat ráno na tváři kapky ranní rosy nebo se pokoušet zůstat aspoň trochu v suchu za bouřkového lijavce. Asi už tehdy bylo jasné, že tkaničky oněch bot se mi nikdy nebude chtít rozvázat. Že jsem svému srdci nabídl vítr z hor.

Počátky šumavské pavoučí
Ten vítr se proplétal i údolím probouzející se Vltavy a hrál si v kopcích, kde teprve před nedávnem skončila doba drátů, doba střílení do lidí. Bavilo mne, že si najednou mohu koupit mapu, kde je pořád jen málo značených cest, kde se člověk zatím ještě může dotknout něčeho nespoutaného i tak trochu divokého. Kde člověk může mít pocit, že není pánem tvorstva, že není někde nad přírodou a nad věcí. Vnímal jsem tehdy v devadesátých letech, že právě tohle by mělo být snad posláním, snad údělem Národního parku na Šumavě.
Už tehdy ale bylo jasné, že leckdo si pod pojmem park představí spíš parkoviště a že v kopcích budou hledány a nalézány i cestičky k velkým penězům, ať už s vůní dřeva nebo betonu nebo třeba v barvách lyžařských vosků. A že nalézat mezi tím vším kompromis a toleranci nebude jednoduché.

Blokády v lese i v člověku
Postupně jsem nejen ve Volarech potkal nemálo zajímavých človíčků, kteří dost podobně vnímali přírodu, vnímali Šumavu. Já sám jsem vlastně zůstal městským člověkem, byť s nedočkavými pohorkami v předsíni. Svět mých přátel je ale obklopen i pastvinami a políčky, hledáním šetrného způsobu života. A úctou k tomu všemu okolo nás.
Jenže do té úcty se najednou začal ozývat rachot motorových pil. Koncem minulého století v těch nejtajuplnějších místech Trojmezenského pralesa měla být ruka dřevorubce něčím, co zachrání přírodu. Nejen mně nebylo zprvu jasné před čím. Brzy jsem pochopil, že před přírodou.
To, že jsem aspoň na pár dnů stoupal do míst nesvárů, pro mne tak úplně v pohodě nebylo. Netoužil jsem nikdy vyhledávat místa jiskření a tření. A věděl jsem, že pod Plechým budu stát proti několika normálním chlapům, kteří mají nelehkou práci. Kteří ale v té chvíli byli nástrojem těch, kdo nechtěli pochopit, že příroda je tu o trochu déle než člověk. Že měla docela dost času se naučit o sebe starat sama.
Vlastně jsem se ale tehdy s něčím konfrontačním příliš nesetkal. Dokonce jsme tehdy našli pochopení i u některých z těch, kteří kvůli nám nemohli nastartovat pily. Jen v jedné chvíli jsem byl raději hodně potichu. To když se novinář toužící po senzaci snažil provokovat. Byl jsem rád, že okolo mne je několik zkušených lidí, kteří se nastartovat nenechali.
Setkávání se zajímavými postavičkami nejen z ekologických hnutí v prostředí pralesa bylo tehdy hodně obohacující. Vzpomínám na jedno příjemné povídání na břehu Plešného jezera. Zeptal se mne tehdy někdo na mé důvody. Na to, proč jsem blokádu v pralese podpořil. Ať už svým fotografováním, svojí přítomností nebo třeba jen výborným vícezrnným pečivem, které jsem ostatním přinesl. Odpověď jsem v sobě nalezl snadno: „...víš, až se někdy v budoucnu otočím na tu svojí Cestu v životě, tak bude dobré nalézt něco, co mělo opravdu velký smysl, za co se nebudu muset stydět.“
O řadu let později, v létě roku jedenáctého, tehdejší Správa Národního parku v rozporu se zákonem přistoupila k těžbě v cenných lokalitách na Ptačím potoce. Poslední možností, jak tomuto kácení zabránit, byla další blokáda. Tam jsem ale nebyl. Docházelo tam k velmi ostrým situacím a já prostě na něco takového už neměl odvahu. Policie tehdy zjevně na politickou objednávku proti aktivistům zasahovala tvrdě. Nezákonnost kácení i policejního zásahu rozsudkem potvrdil v roce 2014 Krajský soud v Plzni.
Nejen na Šumavě je dál hodně těch, kdo se děsí toho, že by nad jejich developerskými zájmy, nad jejich nevyužitým dřevem mělo rozhodovat cosi tak nespoutatelného a nebezpečného, jako je příroda.
Ale je tu i nemálo takových lidí, kterých si hluboce vážím. Kteří měli a mají víc odvahy, než já a neváhají se postavit za ochranu divočiny a přirozeného vývoje v přírodě i za cenu konfliktů, za cenu občanské neposlušnosti. Toto mé povídání je i poděkováním od tuláka Pavouka z Volar, vyjádřením sounáležitosti a úcty. Naději vnímám i v současném vedení parku.

O toulavých botách, o pokoře
Když kdysi hodně dávno poutník obul první toulavé boty, tak vlastně proto, aby měl tu svoji cestu jednodušší. Aby ho nezabolelo, když šlápne na kámen, aby ho nespálila kopřiva a nestudila ranní rosa. Ale ti skuteční poutníci i tak vědí, že kámen může být ostrý, že kopřivy pálí a rosa je mokrá a studí.
Jsou ale jiní, kteří si nějak to vše v sobě chtějí usnadnit a v dešti se pokaždé schovají pod střechu nebo aspoň pod deštník. Zkoušejí zapomenout na to, jaké to je uklouznout a zahučet do potoka. Nebojí se ani větru a bouřky, protože vítr a bouřku vidí jen skrz okno. Ti pak mají asi pocit, že jsou někde nad tím vším.
Pokud se ale někdo chce dotknout stromu, kamene, stébla trávy nebo třeba jen větru, pak se mu to asi nepovede odněkud z výšky. Odtamtud se mu bude zdát, že i Trojmezenský prales je něčím mrtvým, suchým, divným, nepochopitelným. Kdo sestoupí na zem, ocitne se mezi starými spícími stromy, které tiše leží a chrání své malé děti. Nenajde na Šumavě mrtvý les.
Člověk má pro úctu k horám, k větru, ke stromům, k přírodě takové krásné slovo. Pokora.
Někteří lidé tu pokoru asi někde ztratili a nemohou ji nalézt. Nebo ji nechtějí ani hledat, je to pro ně asi lehčí. Tak jako je snazší mít před sebou a pod sebou zametenou lesní cestičku. A okolo jen samé zdravé a silné stromy v nejlepších letech. Když člověk nemá a nehledá pokoru, pak třeba zapomíná i na to, že jednou i k němu přijde stáří a umírání. A staré trouchnivé kmeny to zapomínání dělají těžší.

O člověku na Šumavě, o toleranci
Občas slyším slova o těch pomatených aktivistech a o vědcích, kteří si tu z toho dělají takový prapodivný experiment. A kdoví, kým že jsou vlastně placeni. Přiznám se, že většinou k tomu z očí do očí nemám sílu něco říct, přestože vím, že ti aktivisté nejsou pomatení a nejsou nikým placení. Neumím moc diskutovat a hledat ta správná slova. A leckdy mlčím. Možná ale i ve mně je méně tolerance, než by bylo dobré. Nebo jen raději poslouchám ticho i vítr někde v kopcích, nevím.
Co ale vím a co v sobě neustále nalézám, je důvěra a úcta k přírodě. Proto si myslím, že by v těchto končinách měla mít hlavní slovo ona.
Pokud se člověk toulá mezi pastvinami někde v kopcích, pokud se projde starou cestou mezi alejemi a křížky, pak pochopí, že i člověk sem patří. A tak jako Šumava může mít a má mnoho podob, mnoho různých barev, vůní a chutí, tak i soužití člověka s ní může vypadat různě.
Můžeme vybudovat na každém třetím kopci vysílač a rozhlednu, na každém čtvrtém kopci lanovku a sjezdovku, cesty přikrýt asfaltem, na každém jen trochu atraktivním místě postavit hotel, vytěžit co nejvíc dřeva a z pastvin a luk vytvořit golfová hřiště.
Ale můžeme také hledat soužití trochu víc v pokoře k tomu, co nám to krásné místo na jihozápadě Čech samo o sobě dává. Není toho málo.
Snad má smysl hledat v sobě onu pokoru. A hledat v sobě i toleranci a pochopení. Život v horách a pod horami asi nikdy nebyl snadný. Možná kdybych žil ve starých časech, nebylo by mi ani trochu jasné, zda sklářské hutě nebo soumarské stezky nejsou pro Šumavu také něčím špatným. Ale snad bych hledal odpovědi.
Nemám pocit, že už nemáme v jednadvacátém století co hledat. Třeba jen někde v kopcích a ve větru. Nebo v sobě.

Na jaře roku šestnáctého, Volary