Tato slova pavoučí byla zažehnuta v době nedávné v kopcích i ulicích transylvánských. Letos v srpnu to byla má šestá cesta do této krásné země.
Poprvé jsem byl v rumunských horách v roce pětaosmdesátém. Tehdy to bylo velké splnění malého snu a nepřekvapil mne zářez, který jsem natrvalo vyfasoval. Kromě větru, bouří a pasteveckých psů to byli i človíčci a třeba i jablíčka rajská. Nezapomenu nikdy, jak jsme si každý na brašovské tržnici koupili nejméně kilo té červené dobroty a zbouchali to na posezení.
Rumunsko se ale za ty roky hodně posunulo. Docela i zbohatlo. Nevím, zda se to dotklo i toho posledního pastevce v horách. Možná jen tehdy, pokud o to vážně stál.
Čas od času mi ale v roce dvaadvacátém cosi skřípalo v očích, v srdci, v hubě. Krásné památky možná ještě nejsou úplně schovány pod šedivým plátnem kšeftu a pokud otevřete vrátka stodoly, něčího domova, kaple, chrámu, pak si můžete být téměř jistí, že za těmi vrátky hraje tu nejpodstatnější roli původní úděl místa. Jen poutníka trochu zarazí, že na cestě k chrámu občas zakopne o ty samé bílozelené koloběžky, jako třeba i v Praze, v Budvarovicích. Pak kdesi v krčmě poprosí o nějakou místní dobrotu. Tu nejspíš i dostane, jen někdy dojem kazí taková divná červená koule bez chuti a bez zápachu, tatáž rajská imitace, které se k vám dokutálí z jakéhokoli obchodu u nás.
Při toulce po horách i po památných místech je moc příjemné zjištění, že naprostou většinu turistů tvoří Rumuné. Zatím jen o něco méně, než v minulém tisíciletí, člověk zaslechne slova Bună ziua. Občas se ale nedočká odpovědi na to své tulácké pozdravení. To ticho skřípe.
Kam kráčíš, člověče z Karpat?
Chceš opravdu být ohoblován tak, jako my? Hledal jsem v sobě i srozumitelnou příčinu. Jsem jednoduchým tvorem a nehledal jsem nic složitého. Pak se mi v hledáčku očí i mého foťáku objevilo cosi, z čeho mi fakt bylo šoufl a vypadla ze mne slova… no jo no, tak už je mi to jasný… už to všechno chápu…